Papež: Směji se sám sobě, a to je velmi důležité!
Chiara Amirante: Řekl jste, že Bůh je radost a Písmo nám připomíná, že se máme neustále radovat: „Stále se radujte. Bez přestání se modlete. Při všem Bohu děkujte“ (1 Sol 5,16-18). Chtěla bych se vás tedy zeptat, v čem spočívá vaše tajemství. Jak si dokážete uchovat radost navzdory veškeré vaší odpovědnosti?
Papež: „Nevím...Neumím odpovědět...Prostě tak žiju, ale nedokážu to vysvětlit. Podle mého názoru se radost silně pojí ke smyslu pro humor. Křesťanovi, který ho nemá, něco schází. Už čtyřicet let se modlím za humor prosbou sv. Tomáše Mora, kterou jsem chtěl uvést pod čarou ve čtvrté kapitole exhortace Gaudete et exsultate, kde se mluví o radosti a smyslu pro humor...Křesťanská radost a smysl pro humor jdou ustavičně ruku v ruce. Domnívám se, že smysl pro humor je lidský postoj, který se nejvíce blíží Boží milosti. V čem ale tkví tajemství? Nevím...V modlitbě!? Nevěděl bych, co říci...Nicméně je zde silná spojitost s pocitem pokoje. Například – a to říkám spolu s díkůvzdáním – od chvíle, kdy jsem při skrutiniu v konkláve zaslechl: »Bergoglio, Bergoglio, Bergoglio«, namísto strachu se mne zmocnil pokoj, který dosud trvá. Ten pokoj byl darem a také radost je darem...Radost není hlučný cit, netropí povyk, i když někdy se tak projeví...Smysl pro humor, pokoj a radost kráčejí spolu, ale jejich tajemství neznám...Je to milost, kterou si nezasloužím, ale Pán mi pomáhá“.
Chiara Amirante: Existuje něco, co byste otcovsky mohl doporučit, abychom naplňovali Boží vůli, jíž je tato ustavičná radost? Svatý Pavel totiž po slovech: „Stále se radujte“ vzápětí dodává: „Tak totiž to od vás chce Bůh a tak to projevil skrze Krista Ježíše (1 Sol 5,18). Jestliže tedy chceme žít podle Boží vůle, máme se trvale radovat. Máte nějaký návrh, jak na to?
Papež: „Možná tak, když se naučíme vysvléci sami ze sebe, když se zřekneme sami sebe. Nevím, ale v tuto chvíli mohu jen opakovat, že pro mne je to dar! Radost a pokoj jsou darem! Neumím si je dát, a proto je prožívám jako dar. V mém případě se ďábel neustále pokouší, aby tento duševní stav překazil, ale nedaří se mu to, protože je to cosi natolik nezaslouženého, že o něj pečuje sám Pán.“
Chiara Amirante: Pokud se tedy jedná o dar, a sv. Pavel, čili Boží slovo, nám připomíná, že je to plod ducha, zeptám se jinak. Svatý Pavel v listě Galaťanům píše: „Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží po něčem jiném než duch, a duch zase po něčem jiném než tělo. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže nikdy neděláte, co byste chtěli. [...] Ale ovoce Ducha je láska, radost, pokoj...” (Gal 5,16-22). Co by nám mohlo pomoci, abychom žili duchovně a mohli zakusit toto ovoce ducha, tedy radost?
Papež: „Existuje jeden výrok, který mi velice pomáhá, když vidím něco špatného: »Bůh je vždy větší«. Tato věta o Bohu, který vše převyšuje, mi poskytuje velkou pomoc. Žít duchovně za vědomí, že Duch je mocný, je jako žít s kyslíkovým rezervoárem, když mi schází kyslík. Radost je dar a totéž platí o pokoji”.
Chiara Amirante: Existuje něco, co vám pomáhá pochopit, že žijete z moci Božího Ducha?
Papež: „Ano, neklid...Když při zpytování svědomí – nikoli při zpovědním zrcadle, kterým se připravuji na zpověď, ale při každodenním zpytování svědomí – přemýšlím o tom, co se stalo v mém srdci, jací lidé jím prošli, pomáhá mi to odlišit dobrý neklid od toho špatného, neprospěšného. Radost je jako světlo – mírné a klidné, při kterém se člověk cítí dobře. Ďáblovo světlo je jako ohňostroj – vzplane, a pak zmizí.”
Chiara Amirante: Poslední otázka. Mnozí lidé dnes nesou těžké kříže, avšak Ježíš nám vysvětlil, jak má „jeho radost být v nás a jak se má naplnit” (srov. Jan 15,11). Toto tajemství platí též v utrpení. Vyskytnou se ovšem chvíle, kdy nás kříže zdánlivě drtí. Jak si v nich zachovat radost?
Papež: „Myslím, že se nemusíme znepokojovat tím, jak si uchovat radost v případě, že kříž tíží, ale spíše dovolit Pánu, aby se postaral, otevřít srdce a vyslovit: »Pane, nezvládnu to!« Vyříkat mu v modlitbě: »Už to nedokážu, udělej to ty«. Kardinál Quarracino, který byl přede mnou arcibiskupem Buenos Aires a jehož jsem byl pomocným biskupem, mi občas říkával: »Když budeš cokoli potřebovat, postarej se, jak umíš, pokračuj dál, nezalekni se zápasu se životem.« Pokud se člověk příliš znepokojuje nějakým problémem, otázkou peněz či bezpečí, anebo se poddává nějakému neklidu vedoucímu k nečisté lásce, je to známkou neuspořádaných citů. Toho všeho se máme zbavit, abychom naopak projevili důvěru a lásku vůči Bohu, Pánu. To jsou ale kuchyňské recepty...”
Chiara Amirante: Recepty na život! Srdečně děkuji! Málo slov, ale velice účinných a cenných!
Papež: „Jeden profesor se nás jednou zeptal, zda máme ve zvyku shlížet se v zrcadle a minutu na sebe mlčky upřít zrak. Nikdo z nás jezuitů takový zvyk neměl. „Udělejte to!”, vyzval nás ten profesor. V mém případě, když jsem to občas zkusil, to za půl minuty skončí výbuchem smíchu. Směji se sám sobě, a to je velmi důležité! Člověk si může říci, jak je hloupý, ošklivý, a mnoho dalšího...”
Chiara Amirante: To je pěkné tajemství! Velké tajemství... Navzdory naší ubohosti na nás Bůh nadále sází, a to je dobrá zpráva! Upřímně děkuji, papeži Františku!
Z knihy “Dio è Gioia“ přeložila Jana Gruberová
Autor článku: TS ČBK
