Jdi na obsah Jdi na menu

Vyšší moc, osud nebo Bůh - jaké místo má víra v našem životě?

1. 1. 2022
article preview

Jaké místo má víra v našem životě?

K otázce po místu víry v našem moderním světě, a tím pádem k dotazu po hloubce religiozity obyvatel Tišnovska, mě přivedly rozhovory s betlémáři, jichž jsem se při reportáži před dvěma lety ptal po pohnutkách jejich práce na tématu biblického příběhu o narození Ježíše Krista. Betlémy jsou dnes  vánoční dekorací a z vánočních svátků se stal shon a čas vzpomínek na dětství. Jak hluboká tedy zůstává stopa původní víry a jejího prožívání v našich životech? Jde jen o odlesk tradic? Nebo má respekt a úcta před (ne)pojmenovatelnou vyšší mocí i praktický vliv na naše jednání, rozhodování a směřování?

Statistiky a média
Média zpravidla pracují s tématem náboženství a víry na základě dat, která Český statistický úřad shromažďuje v rámci sčítání lidu vždy v desetiletých intervalech. „Ze statistik lze vypozorovat klesající procento lidí, kteří se hlásí k jisté formě víry (rok 1991 – 44 % obyvatelstva; 2001 – 33 %; 2011 – 21 % občanů). A ten trend lze předpokládat i nyní,“ konstatuje Martin Sebera jako jeden z respondentů mých otázek, spolu s poukazem na skutečnost, že výsledky loňského sčítání budou známy až na počátku dalšího roku. Čtení těchto kvantitativních dat však není zdaleka tak jednoznačné, když sami hodnotitelé poukazují na přílišnou jednostrannost kladených otázek. Jak připouští i Václav Seyfert: „Označil bych se za ateistu, jenže všechno má svoje ale…“ Toto „ale“ je pak klíčem ke kvalitativnímu výkladu a hlavně odpovědím, které už nejsou založeny jen na ANO a NE.

Malý religionistický výzkum
V duchu tohoto přístupu jsem v této reportáži zvolil cestu anketního oslovení vybraných reprezentantů obyvatel Tišnova a jeho okolí, v jejímž rámci jsem všem položil stejné tři dotazy. K nim se vrátíme o něco později. Dotazy byly položeny písemně, s možností rozmyšlení odpovědí nebo odmítnutí odpovídat vůbec. Respondent měl také možnost vyjádřit zájem zůstat v anonymitě, pokud by byla jeho odpověď v této reportáži citována.

Osloveno bylo celkem okolo sto osob ze širokého spektra – studenti i profesoři, úředníci i politici, ředitelé firem i řadoví zaměstnanci, teenageři i senioři, osobnosti spolkového života i řadoví „pěšáci“. V datech 52 % respondentů tvořili muži, 48 % ženy. Pozitivní byla reakce 73 % oslovených, 27 % odezvu neposkytlo. Z reagujících opět 73% poskytlo odpovědi na předložené otázky, i když 7% z nich zvolilo pro svoji odpověď cestu odlišného osobního vyjádření. 27 % reagujících naopak vyjádřilo zájem využít možnosti neodpovídat. Tento úhyb byl místy doplněn sebekritickým stanoviskem „nemyslím si, že bych se k tomu mohl nebo uměl nějak vyjádřit“.

Z celkového vzorku oslovených tedy jazykem statistiky řečeno u 47 % dotázaných nebylo možno odpověď, a tedy stanovisko k otázkám víry, zjistit. Pro srovnání, při sčítání v roce 2011 byl celostátní vzorek „nezjištěno“ na úrovni 45 % obyvatel. „Naše kultura náboženství a spiritualitu vytěsnila z mysli,“ vysvětluje tak vysoký vzorek neodpovídajících ředitel Ústavu empirických výzkumů STEM Martin Buchtík. Že to u místních Tišnováků není jiné, potvrzuje Adéla Nešporová: „Abych řekla pravdu, Váš mail mě zavedl k zamyšlení a vlastně doposud nemám jasno ve Vašich otázkách.“

Věříme, nebo nevěříme?
Aktivně odpovídajících nám tedy zůstalo 53 %. Zajímavý obraz tak skýtá jejich sebeoznačení: za ateisty se označilo 16 % odpovídajících (8 % všech dotázaných). Víru ve vyšší moc nebo osud deklarovalo 39 % (20 % ze všech), víru v Boha jako osobu 48 % (25 % ze všech). Opět pro srovnání: dle statistiky v roce 2011 tvořili v regionu ORP Tišnov věřící 30–40 % obyvatel, což staví Tišnovsko mezi vysoce religiózní regiony.

22 % z odpovídajících se zároveň identifikovalo s konkrétní křesťanskou církví, většinově s katolickou, mezi respondenty byli i členové českobratrské evangelické a čs. husitské.

Anonymita odpovědí
Ačkoliv je svoboda vyznání deklarována jako jedno ze základních práv člověka, v legislativním pořádku chráněná ustanovením čl. 15 a čl. 16 Listiny základních práv a svobod Ústavy ČR, a Zákonem č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, patří vyjádření postoje a projevu náboženského či duchovního přesvědčení k jedněm z nejkomplikovanějších. V běžné praxi života lidově řečeno nejvysmívanějších. Jde o ovoce dlouholetých diskriminačních postojů vůči projevům víry, které výchovou i restrikcemi hluboce zakořenily jak v nevěřící, tak ve věřící části obyvatelstva. U jedné strany jako terč posměchu, u opačné jako důvod k opatrnosti a strachu.

Není se tedy co divit, že 45 % odpovídajících požádalo o zachování anonymity. Důvod je pro některé nasnadě: „postoj k víře a náboženství je vysoce soukromé a individuální téma“ a „nepotřebuji na sebe upozorňovat svým postojem… snažím se předcházet zbytečným rozporům, či názorovým konfliktům.“ Upřímným postojem je ale i přiznání „ještě jsem nedošel do životní fáze, kdy bych tyto svoje postoje toužil sdílet veřejně.“ Přesto se jiní pod své názory bez okolků podepisují s nadhledem jako Vojtěch Hanák nebo Jiří Sokol: „… s otázkami víry jsem zcela vyrovnán a nemusím své odpovědi tajit.“ Nebo i humorem jako Jiří Urbánek: „jsem schopen přihlásit se ke svým názorům veřejně a podstoupit případný lynč.“

To je důvod, proč v tomto textu pod některými citacemi najdeme osobní podpisy, a jinde nikoliv.

Sonda do tišnovské duše
„Otázky na duši šly pořádně ‚na tělo‘,“ přiznal Michal Kadlec, jeden z ochotných odpovídajících respondentů. Dovolíme si tedy jednotlivé okruhy témat představit a jejich prostřednictvím trochu poodkrýt mozaiku naší současné tišnovské religiozity.

Otázka 1: Připouštíte existenci vyšší moci? Identifikujete se přímo s některým náboženským směrem?

Tajemství
„V životě mě potkalo tolik věcí, které jsem si nedokázal vysvětlit. Jediné vysvětlení vždy bylo: prostě to tak mělo být. Proto věřím v osud. Každý máme ten svůj,“ popisuje jednu ze tří nejčastějších odpovědí jeden z respondentů. „Mám tendenci věřit, že svět je racionální a lze vysvětlit a popsat hodně jevů v našem životě. Zároveň přiznávám, že plno věcí zatím věda vysvětlit neumí, tudíž někdy nezbývá než zírat, kdo a jak ten náš svět ‚sestavil‘,“ přiznává Martin Sebera. „Popravdě si ale nedokážu představit, že by svět ve vší jeho složitosti a současně rovnováze byl produktem samostatně se za sebou řetězících jevů, které prostě jen tak ‚náhodou‘ utvořily tu variantu bytí, v níž se právě nacházíme,“ kontruje i doplňuje pohled křesťana Jiří Urbánek. „Připouštím existenci určitých jevů zdánlivé ‚vyšší moci‘, které si zatím nedovedeme vysvětlit,“ zvažuje Václav Seyfert, „ale myslím si, že věda pouze zatím nedospěla k tomu, aby je dokázala ze svého pohledu popsat, a že k tomu jednou v budoucnosti určitě dojde.“ „Jako ateista uznávám, že náboženství a silná víra jsou evoluční výhoda, kterou dala lidem příroda. Zjednodušuje svět, dává věcem hmatatelnější smysl, dává lidem řád a pravidla a ochraňuje je i po psychické stránce,“ uzavírá Martin Sebera.

Vyšší moc, úděl a morální imperativ
„Určitě připouštím a věřím v nějakou vyšší moc, i když se se žádnou vírou nebo náboženskou organizací neidentifikuji,“ uvádí Tomáš Buzrla. Jestliže nás tajemství zákonitostí světa a života přivádí k otázce, jak je to s poznatelností nebo možnou existencí vyšší moci, postoj respektu před ní nebo před osudem zaznívá z řady odpovědí ještě častěji. „Přítomnost jakési ‚vyšší moci‘ v mém životě vnímám.“ „Vlastním pohledem věřím v nějakou ‚vyšší moc‘ a zákonitosti. Není pro mě však definovaná náboženským směrem, vírou či náboženskou organizací,“ shodují se Adéla Nešporová i Helena
Hegarová.

„Jsem přesvědčen, že každý má svou cestu životem nějak předurčenu a má na tomto světě nějaký úkol a úděl,“ píše Jiří Sokol. „A že to do určité míry nemůžeme ovlivnit,“ doplňuje Karolína Hanáková. „Současně věřím v to, že jednání druhých vůči nám je odrazem toho, jak s druhými jednáme my. A stejné je to i u skutků a našeho počínání, což by se dalo shrnout jednoduše do slov, když činíš dobro, dobro se ti vrací.“ Jak to zmiňuje i Michal Kadlec: „Myslím, že existuje něco jako ‚boží mlýny‘, moderně nazývané ‚karma‘. Vědomí si těchto souvislostí velmi přispívá k úpravě svého konání a jednání v jednoduché intenci ‚nečiň druhému, co nechceš, aby druzí činili tobě‘.“

Bůh
Ve výrazném kontrastu k pohledům a postojům respondentů neidentifikujících se s konkrétní vírou zaznívá až jednoduše jednoznačné konstatování „Ano. Věřím v Boha a jsem členem církve“, které nacházím pod řadou odpovědí. Tyto postoje však nikterak nepůsobí jako školometsky naučená fráze. Osobně v nich vnímám i sílu přesvědčení, která má své jméno a zařazení.
„Skutečnost vyšší moci nepřipouštím, ale jsem o její existenci přesvědčena. ‚Vyšší moc‘ je pro mne Bůh, identifikovaný v Ježíši Kristu. Proto se hlásím ke křesťanství.“ (Věra Dvořáková)
„Věřím v osobního Boha, který je absolutním bytím. Jsem křesťan a římský katolík.“ (Jan Kos)
„Věřím v Boha a považuji se za katolíka. Otázky spirituality pro mě představují důležitý aspekt života.“
„Kdybych si nepřipustila existenci vyšší moci, nedošla bych ráno ani na vlak. Chybělo by mi tam to malý ozubený kolečko pohánějící zbytek těch velkých.“ (Hana Šolcová)
„Bohužel, nemám to štěstí být věřící. A už z této odpovědi plyne, že spíš tiše závidím těm, pro které je víra nadějí a oporou. Člověk je tvor společenský a víra mu dává odpovědi nejen na otázky, které jsou mimo běžné lidské chápání, víra člověku dává i pocit sounáležitosti s jinými, mnohem silnější než vztah s vlastí či národem. Proto jsou plné kostely, mešity, shromáždění věřících. Všechno je však otázka určité míry – pokud se člověk vzdává i své osobní svobody, pak se sounáležitost mění ve stádnost a fanatici dokážou ve jménu víry konat skutky proti lidství. Ostatně dějiny jsou toho dokladem.“ (Karel Švábenský)

Otázka 2: Má víra nějaké místo ve Vašem životě? Ovlivňuje Vaše jednání? Máte ve svém okolí osoby, u nichž vnímáte vliv jejich víry na chování a jednání?

Víra jako inspirace
„Lidé, kteří něčemu věří, a samozřejmostí by mělo být, že podle toho i jednají, jsou dle mého názoru pro společnost velmi prospěšní, neboť mají v životě nějaký cíl a směr,“ vidí místo víry v životě Jiří Sokol. Na častou deziluzi z příliš idealizovaného očekávání od víry a věřících z pohledu praktikujícího křesťana ale upozorňuje Jan Kos: „Většina společnosti si myslí, že na ‚věřícím‘ by jeho víra měla být vidět, měl by být lepší manžel nebo rodič, lepší zaměstnanec, manažer, podnikatel a také lepší politik než ostatní. A když to tak není, tak víru šmahem odsoudí a odmítnou. Křesťan by ale měl především ze své víry čerpat inspiraci a motivaci, aby byl dobrým a laskavým manželem, rodičem či prarodičem, spolehlivým zaměstnancem, empatickým a spravedlivým manažerem či podnikatelem a slušným a neúplatným politikem, který je v politice ne kvůli sobě, ale pro druhé. Prostě dobrým člověkem. A takových lidí znám ve svém okolí celou řadu a nejenom mezi věřícími.“

Víra jako imperativ
„Ctím zásady křesťanství, zvláště princip křesťanské lásky a desatera přikázání. Tyto principy a zásady vnímám jako nepsaná pravidla každého slušného člověka bez ohledu na víru vyznání.“ „Domnívám se, že žádná lepší pravidla, než je křesťanské Desatero, dosud nebyla vymyšlena, a vnímám ho jako minimum morálky. Víra je plná naděje, často mi dává sílu i odpovědnost jednat,“ čteme ve dvou vyznáních, s nimiž může souhlasit i přes postoj ateisty Václav Seyfert: „Většinu z přikázání tzv. desatera považuji za zásadní pro mravné a morálně přijatelné chování a snažím se jimi v životě řídit.“

Víra jako podpora
„Víra a důvěra Bohu jako reálné skutečnosti mi pomáhají překonávat těžké životní situace a vidět věci nejenom z pohledu ‚lidského‘. Jsem vděčná za setkání s těmi, kteří ‚pouze‘ upřímně hledají, a i když se k žádnému náboženství nehlásí, jejich život je směrován svědomím a opravdovostí,“ uvádí Věra Dvořáková. „Nalézám v ní uklidnění v těžkých situacích a naději, že vše dopadne, jak má.“ „Vždycky hrála významnou roli v rozhodování a pomáhala ve všech těžkých chvílích a situacích,“ píše Veronika Pozděnová. „Místo v mém životě má převážně v podobě ujištění, že některé situace, které se staly, mají své opodstatnění,“ vidí Adéla Nešporová. A jak doplňuje Michal Kadlec: „Mnohdy jsme konfrontováni s tzv. požehnáním v přestrojení. Zdánlivá nepříjemnost se v toku času ukáže jako přínos.“

Víra jako perspektiva
„Víra má určitě vliv v pohledu na určité věci – učí dívat se na skutečnosti z větší výšky a nadhledu,“ reaguje Helena Hegarová. „Náboženství je součástí naší historie, naší kultury. I když se nehlásím ke křesťanství, tak jeho zásady a principy jsou v naší společnosti a naší době zřetelně přítomny. Počínaje desaterem podporujícím morálku a etiku až po hříchy. Tiše připouštím, že i já se hříchů dopouštím, a uvědomuji si to. Nakonec ‚… kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem…‘ (Jan 8, 1-11). Přidám jedno drobné současné zamyšlení. Ať Bůh nebo desatero nebo jiný kodex dávají lidem limity, ale oproti tomu stojí u některých svoboda slova. Říkají: „… já si můžu říct, co chci, klidně tě můžu urazit a pomluvit, přece to patří do mé svobody…“ Tito lidé patrně nevěří, že jednou budou za své skutky souzeni, a pak nemají problém si upravovat své svědomí. A vidíte, zrovna teď nemluvím jako ateista… Takže ano, víra má v mém životě místo. Chápu ji jako existující neviditelnou esenci hýbající chodem světa,“ hodnotí Martin Sebera.

Víra jako příklad cesty
„Musím doplnit, že moje víra není nekritickým přijímáním letitých dogmat, ale naopak trvalým ptaním se, přemýšlením a pochybováním. Zároveň jsem přesvědčen, že k víře lze druhé přivést pouze osobním příkladem, nikdy přesvědčováním, vnucováním či lákáním,“ uzavírá Jiří Urbánek. „Zdá se mi ovšem nesporné, že lidé, kteří v něco neochvějně věří, dospěli k větší životní rovnováze než ostatní. I když je asi v pořádku o různých věcech pochybovat, vede to bohužel k vnitřnímu neklidu, který dokáže nabývat až patologických rozměrů,“ říká Václav Seyfert. „Ačkoliv sám nevěřím, chovám úctu k autentickým prožitkům víry ostatních. Měl jsem a mám ve svém životě několik lidí, jejichž život je určen jejich vírou, a velmi si jich vážím,“ potvrzuje Vojtěch Hanák.

Otázka 3: Máte za to, že mají společnosti a organizace náboženských směrů více promlouvat do směřování společnosti a zaujímat v ní zvláštní status?

„Víra je věc úctyhodná, fanatismus jakéhokoliv ražení (i ten ateistický) ale nikoliv.“ Názor Vojtěcha Hanáka podává zajímavý pohled na otázky či konstatování, se kterými zápolí religionisté a teologové. Třetí otázka tišnovské respondenty nijak nerozpálila.

„V dnešní době tkví klíčová role církví ve sféře spolkového a kulturně-společenského života. Promlouvat k lidem, pomáhat nalézat pravé hodnoty, pomáhat budovat hodnotový rámec společnosti jsou nositelky duchovního a kulturního dědictví,“ píše Jan Brdíčko. „Dle mého názoru by však neměly aktivně vstupovat do sféry politiky.“

„Byl bych rád, pokud by církve měly vliv na směřování společnosti. Mělo by se tak ale dít na základě jejich přirozené autority a přirozené schopnosti jejich členů ovlivňovat své okolí,“ uvádí David Vávra. Tuto skutečnost ale považuje Tomáš Buzrla za zásadní: „Církvím autority a osobnosti hodné následování chybí.“ A zvláštní status ve společnosti, nakolik se i pro něj několik hlasů vyslovilo, by tuto roli neulehčil. Jako střízlivé stanovisko lze pak akceptovat pohled Jana Kosa: „Nemyslím si, že by církve a náboženské společnosti měly mít ve společnosti nějaké zvláštní postavení, nebylo by to k jejich prospěchu. Měly by být finančně samostatné a se státem kooperovat v různých oblastech, jako je zdravotnictví, sociální péče, vzdělávání nebo charita. Do směřování společnosti jistě mohou promlouvat, je ale otázka, zda společnost je ochotná a připravená jejich názor respektovat a případně akceptovat.“

Uzavřeme tedy exkurz do hlubin tišnovské duše těch, kteří byli ochotni odpovídat a o své názory se podělit se čtenáři Tišnovských novin. Mozaika je to pestrá a svým způsobem možná i více vypovídající než pouhá čísla. Víra je skutečnost mnohotvárná, a jak jsme v předchozích odstavcích viděli, i přesvědčený ateista uvažuje v duchovních pojmech, stejně jako věřící nemusí opouštět střízlivé hledisko pozemských měřítek.

„Víra má obrovskou sílu, bohužel oběma směry. Víra, která napomůže porozumění a pochopení druhého, která pomáhá v těžkých životních situacích, je samozřejmě pozitivní. Víru, nabádající k nepřiměřenému omezování práv druhých, lze jednoznačně označit za negativní. Ale do důsledku vzato, je to o nastavení mysli a motivace,“ uzavírá Michal Kadlec.

A jak je nastaven váš život?

Vladimír Vecheta

(Tišnovské noviny, leden 2022, https://tisnovskenoviny.cz/2021/12/16/vyssi-moc-osud-nebo-buh/)